...... před nedávnem se v tisku objevila informace o tom, že domácí samovýroba, různá svépomoc a kutilství se v naší republice podílejí nezvykle vysokou měrou na tvorbě hrubého domácího produktu. Že by bylo
kutilství tajnou zbraní národu českého?!!!
Co se do knížky nevešlo......
V poslední době si k nám stále častěji chodí někteří kutilové pro rady, jak postavit soustruh a jak na něm pracovat: opět se začínají vyskytovat "odvážlivci", kteří si odmítají koupit soustruh hotový a chtějí prožít dobrodružství sestavování vlastníma rukama a vlastním umem (vyjde to ovšem i levněji). Přitom ale neustále nějak vysvítá, kolik drobných fíglů jsme se my, kteří soustruhy stavíme již dávno, za ta léta a desítky let naučili a které v knížce SOUSTRUH nejsou uvedeny. Nejde o vůbec žádné zásadní, do principu a funkce zasahující inovace, ale o drobné vylepšování detailů a technologických postupů stavby, což usnadňuje práci, zlepšuje vzhled, někdy i prodlužuje životnost stroje. Takovýchto drobností je již tolik, že jejich popisování každému zájemci zvlášť zabírá již nepříjemně mnoho času. Proto bychom chtěli zkusit postupně přenést tyto informace na stránky internetu.
Půjde o vyprávění poněkud zmatené, omlouvám se: Zeširoka pojatý systém, organizovaná soustava, by vyžadoval dlouhodobější rozplánování, což v mém již pokročilém věku by nebylo rozumné a snad ani možné. Nechť je mi tedy prominuto, že budu přeskakovat mezi jednotlivými tématy podle toho, jak je budou přinášet diskkuse se začínajícími i pokročilými soustružníky, kteří si k nám chodí pro materiály, součásti a hlavně pro ty rady.
Daleko nejčastější dotazy se samozřejmě týkají toho nejdůležitějšího a nejvíce používaného zařízení - závitořezu a děličky, a proto s nimi začneme.
Závitořez jste si v "dřevních "dobách našeho podnikání zhotovovali většinou dle možnosti sami - vlastnoručně. Výroba převodové skříňky, sestávající ze tří špalíků duralu, byla složitá a pracná a tím - koupeno hotové - i velmi drahá. Ke konci devadesátých let jsme však (zásluhou Ing. Koubka) přešli na provedení pronikavě jednodušší a tedy i levnější: skříňka je z jednoho kusu duralu a ozubené kolo je do ní zapuštěno a uzavřeno mezikruhovým víčkem se závitem, ostatní součásti v podstatě zůstávají beze změny, podle výkresu - viz též obrázek v knížce na str. 52 nahoře. Skříňka je poměrně levná (viz ceník), takže je jistě zbytečné ji vyrábět po kutilsku. Zaměřme se tedy raději na některé otázky jejího používání.
Je až neuvěřitelné, jak málo z nás si uvědomuje obrovský rozsah možností, které závitořez soustruhu dává. Většinou si člověk představuje, že jen, relativně daleko pracněji, dokáže vyříznout závit, který by vyřízl závitníkem nebo očkem, které ale bohužel právě nemá, a jít je koupit by bylo poněkud drahé a asi i nehospodárné, kvůli často jedinému kousku závitu. Jenomže na každém soustruhu, který dokáže řezat závity, můžeme řezat nesčíslné množství kombinací různých průměrů s různými velikostmi stoupání závitů, pravých i levých, které třeba ani nejsou obsaženy v normách, ať již metrických či palcových. A zde jsme u nepřekonatelné přednosti našeho závitořezu: My můžeme a dokážeme řezat i závity se stoupáním, které není obsaženo v žádné normalizované řadě a pro které tedy žádný průmyslový soustruh nemá převodová kola - a sice naší metodou DKP! A hodit se to opravdu může. Někteří filištínští výrobci různých -zejména drahých - zařízení používají u svých produktů "speciální hodnoty stoupání závitů, které se nekryjí se žádnou normalizovanou řadou, jen proto, aby náhradní díly byly běžnými stroji nevyrobitelné a oni za ně pak mohli požadovat nekřesťanské ceny. Na nás si ale takoví nepřijdou - naše metoda DKP dokáže vyříznout závit naprosto jakýkoliv! Otáčky vřetena našeho soustruhu při řezání závitů jsou zcela nepatrné - převod skříňky závitořezu , poháněné při práci ručně kličkou, je 1:60. To je sice z hlediska výkonu nevýhoda - vyříznutí delšího závitu trvá nepříjemně dlouho. Jenomže my jsme kutilové a rychlost sériové výroby většinou nebudeme potřebovat. Zato ale díky této "plíživé" rychlosti dokáže - po troše zácviku - závit vyříznout každý školák, což se o běžných malých soustruzích, které mívají nejnižší otáčky vřetena okolo 3 ot. za vteřinu, rozhodně říci nedá.
A proto doporučuji: Vyzkoušejte si a naučte se řezání závitů, a zejména řezání metodou DKP, používat! (Viz 2. vydání knížky Soustruh … - str. 60 a 61, stejně jako u vydání prvního, „zeleného“). Není to vůbec takový problém, jako by se snad na první pohled mohlo zdát, závit dokážeme za běžných okolností (zejména závit do mosazi nebo duralu a s větším stoupáním, velmi jemné závity jsou podstatně pracnější! ) vyříznout za pár desítek minut včetně přípravy – rozpisu kroků, který nám ale zůstane na další evtl. použití. Vyzkoušení nemusí být samoúčelné: leckdo má doma nebo na chalupě parádní starožitný strojek na mák po babičce, jenomže většinou s utrženým tenkým krčkem plechové násypky. Závit na krčku mívá stoupání 4 mm, takže odpovídající ozubené kolo by mělo mít Z=150:4=37,5 zubů. Takové kolečko ovšem nemáme – fyzicky by se do převodu nevešlo – a tedy musíme použít naší metodu DKP. Nemá smysl zde opakovat popis přípravy práce, vše je – snad dostatečně srozumitelně – uvedeno na str. 60 knížky; počet 37,5 ovšem zaokrouhlíme pro pohodlnější práci na 38 zubů, nic se tím nepokazí. Mosazná násypka z plného materiálu (i když tenký krček zamáčkneme pro úsporu z něčeho s menším průměrem) je sice veliká paráda, ale trochu drahá, takže pokud nám jde jen o funkci, stačí násypku vytvořit jen z vhodného plastu nebo i houževnatého dřeva, které zpevníme lakováním.
Mrzutou nevýhodou našeho závitořezu, tak jak je popsán a nakreslen v knížce, je to, že s ním dokážeme vyříznout nejmenší matici asi M12x1, a potřeba vyříznutí matice ještě menší nemusí být nijak výjimečná.
Přitom úprava frézičky tak, aby její nožík při práci opisoval kružnici o průměru asi průměr 4 až 5 mm, je velice jednoduchá: Do vývrtu - otvoru v ose frézičky, který mívá průměr 3,5 až 4 mm, vložíme nožík - háček, který vybrousíme například ze starého vrtáku o průměru asi 3 mm a ten upevníme pomocí převlečeného nákružku o průměru asi 15 mm s příčným otvorem se závitem M4, a pak šroubek M4 prochází otvorem, do kterého je normálně vložen nožík frézičky. Háček je sbroušením vyosený v otvoru tak, aby opisoval - jeho břit kružnici o průměru asi 5 mm a tím pak dokážeme vyřezat vnitřní závit M6. Občas ovšem může nastat potřeba vyříznutí matice ještě menší (podařilo se - ale ty nervy! - vyříznout matičku M2) - ale o tom snad až zase příště.........
S t a ň k o v a r e d u k c e
Na našem soustruhu řešíme řezání závitů, pro které nemáme potřebná ozubená kola, jednoduše pomocí metody DKP. To nám dává možnosti, které nemá snad žádný obdobný soustruh – vyřízneme i stoupání, vybočující z jakékoliv normalizované řady.
Tento postup má však i své nevýhody: vyžaduje přeci jen určitou přípravu, při práci je nutná zvýšená pozornost při koordinaci obou pohybů (otáčení obrobkem a posun suportu) a práce je citelně pomalejší než při řezání pomocí převodu ozubenými koly; krom toho nám různí fundamentalisté a docenti – i když jen velmi málo oprávněně – mohou vytknout i kvalitativní nedostatky vyříznutého závitu.
Před nedávnem přišel pan Ing. Staněk z Žabovřesk s nápadem, vřadit mezi dolní šroubové kolo převodu závitořezu a vodicí šroub další dvojici ozubených kol a tím dle potřeby zmenšit (nebo i zvětšit) stoupání řezaného závitu. Návrh jsme rozpracovali, převod vyrobili a vyzkoušeli – funguje výrobně, výborně.
Ovšem – jakkoli je náš převůdek nanejvýš jednoduchý, výroba jeho součástí a jejich sestavení si vyžádá přeci jen určitou práci (asi 10 – 20 hodin, dle šikovnosti rukou); přitom využití v běžné kutilské dílně bude – dle mnoha a mnoholeté zkušenosti – jen minimální. Z tohoto důvodu je možno redukci pana Ing. Staňka doporučit jen tomu, kdo ve své činnosti potřebuje řezat závity pod 1mm (nebo nad 3mm) často a už na to – vzdor bohatému zácviku – „nemá nervy“. A pak je ji ovšem možno vřele doporučit všem přepečlivým milovníkům dokonalosti, kteří si součásti převodu – tak jako mají vše ostatní – vypulírované zavěsí na stěnu dílny a budou z nich pak mít vždy, když se na ně podívají, potichu radost. Nesmějte se, tohle je ještě daleko krásnější než jen pořád něco dokola vyrábět!
Předpokládáme, že zájemců o Staňkův převod bude jen velmi omezený počet a proto s jeho uvedením na našich stránkách nebudeme zatím spěchat; v ojedinělých případech můžeme náčrty s krátkým popisem zasílat faxem nebo oxeroxované – běžně poštou, a časem se uvidí.
Pro běžného kutila, který nemá většinou žádné mimořádné nároky na přesnost výroby, je čtyřčelisťová univerzálka poklad k nezaplacení. Při opravách rovinných ploch různých menších součástí dokáže soustruh se čtyřčelisťovou univerzálkou většinou nahradit frézku. Vyjmeme-li jednu z čelistí (nejpohodlněji č. 4) a součást upneme mezi tři čelisti, vyvrtáme otvor např. pro ložiska kostky frézky závitořezu pos. 1 přesně do středu a stejně daleko od zadní stěny kostky. Totéž platí i pro otvory v pos. 30 a 31 děličky, ale dá se použít u mnoha dalších součástí - viz. např. inovované provedení skříňky převodovky závitořezu na str. 52 (toto technologické kouzlo umožnilo úsporu snad dvou třetin pracnosti výroby převodovky). Upevníme-li mezi čtyři čelisti - napříč- kulatinu, vyvrtáme do ní otvor přesně kolmý k její ose a touto osou procházející. Toto nám odstranilo doslova hrozné potíže s upínáním nožíku do dolního - pracovního vřetena odvalovky pos.5, protože i jen málo nakřivo upnutý nožík frézoval křivé zuby, a to byl malér. Je však nutno zachovat tento postup:
Do místa otvoru v kulatině navrtáme navrtáváčkem nebo silnějším vrtákem mělký důlek. Pokud vrták tancuje, uklidníme ho lehkým dotekem obráceného nože. Vyvrtáme otvor prům. asi 3,5 mm. Pak teprve vyvrtáme prům. 4 mm. Při vrtání rovnou prům. 4 mm by dno otvoru mělo prům. poněkud menší a nožík by seděl opět nakřivo. Vrtáky vždy vrtají otvory poněkud větší, což je dáno tím, že špička vrtáku vždy nepatrně hází a předvrtáním se vliv házivosti odstraní.
Pomocí kombinací poloh jednotlivých čelistí, ale i kombinací čelistí vnitřních a vnějších, jejich vypodkládáním různými plechovými podložkami, dokážeme upnout všelijak nepravidelné obrobky, jde však většinou o záležitost vyžadující silné nervy. Toto platí i pro univerzálky tříčelisťové.
Čtyřčelisťová univerzálka, jak již bylo zmíněno, bývá někdy poněkud méně přesná, než tříčelisťová, což v běžné praxi zpravidla tolik nevadí. Mrzuté někdy je, že u ní téměř vždy jedna z dvojic protilehlých čelistí - paken (z německého die Backe) dolehne na tvrdý kruhový, případně i přesně čtvercový, povrch obrobku dříve, než druhá dvojice a obrobek není upnut pevně. Toto se stává zpravidla u přesných a velmi tvrdých (kalených) předmětů, do kterých se čelist nezamáčkne. Pak si ovšem musíme pomoci vypodložením volnějších čelistí měkčí folií (nejlépe mosaz, dural, i složená alobal někdy pomůže - papír bývá příliš měkký, žiletka zase příliš tvrdá a silná).
V textu o universálkách se můžeme též zmínit o péči o ně. Je třeba udržovat je v čistotě, škodí jim zejména prach a drobné třísky uvnitř mechanismu, který nesmíme mazat olejem nebo vazelínou, aby se na něj nečistoty nelepily. "Mazat" je možné pouze občasným zaprášením trochou grafitu. Mívají ho např. kotelníci-topiči, ale lze jej koupit i v některých obchodech. Největším nepřítelem univerzálky je brusný prach, vznikající např. při leštění brusným papírem, univerzálka si jej nasává účinkem ventilace při vysokých otáčkách a prach se dostane i dovnitř. Nejlépe ho odstraníme vysavačem, vyfouknutím bychom jej zahnali ještě dál dovnitř. Drobné třísky vyklepeme z rozevřených čelistí na vsunutý prohnutý proužek plechu poklepáním na čelist, pomůže i současné profouknutí vývrtem vřetena ze strany řemenice (zní to snad trochu směšně, ale univerzálka je nástroj velmi cenný. Není však třeba propadat přehnaným starostem a pesimismu. Při běžném provozu nám univerzálka vydrží desítky let a nakonec i mnohaletým používáním vydřený vodící talíř čelistí, který trpí nejvíce lze vyměnit za nový za pár stokorun.
Jednoduchou inovací, která přispěje ke zvýšení životnosti stroje a poněkud i dosažitelné přesnosti obrábění na soustruhu, je mosazné pouzdro se závitem M12 pro uložení odtlačného šroubu v dolním konci sloupku suportu. Vůle šroubu ve sloupku se projevuje již po několika létech provozu stroje, běhá zde železo na železo, což není příliš dobré řešení (funkčně celkem o nic nejde, ale pěkné to není). Úprava je proveditelná velmi jednoduše, bez zvláštních potíží:
Závit ve sloupku suportu provrtáme z vnější strany vrtákem prům. 15 mm do hloubky asi 20 mm. Napřed ale musíme vyvrtat příčný otvor prům. 6 mm a vložit do něj klínek – asi 45 mm dlouhý, kousek tažené kulatiny prům. 6 mm se závitem M 6 na konci (viz náčrt). Matice M 6 je na závitu z levé strany sloupku, aby při vrtání vrták prům. 15 mm klínek zatahoval a nevytlačoval. Vrták prům. 15 mm vyhloubí do kulatiny prům. 6 mm potřebné zahloubení. Do vývrtu vložíme pouzdro z mosazi prům. 16-18 mm dle náčrtu. Po sestavení s odtlačným šroubem se jeho natáčením dá vymezit vůle šroubu na nulu a po zajištění maticí M 6, tentokrát již raději na pravé straně sloupku, je nulová vůle zabezpečena.
Nulová vůle šroubu příčného posuvu suportu je jedna z cenností našeho soustruhu, sotva který jiný soustruh se může pochlubit, že nůž reaguje na sebemenší pohyb ovládacího šroubu vpřed i vzad bez prodlevy, se setinkovou přesností.
V každé kutilské dílně je občas třeba něco ohřát na určitou teplotu a nemusí jít zrovna o kalení a popouštění, ale např. o uvolnění epoxidem zafixované součástky, k čemuž potřebujeme asi 160-180 st. C. Jenže jak tu teplotu změřit? Ve starých zápiscích jsem našel tabulku, kterou jsem si před mnoha lety opsal z jakési literatury - třeba ještě platí a někomu se hodí.
Ocel - popouštění
|
slabě žlutá |
210°C |
|
slámová |
220°C |
|
jasně žlutá |
230°C |
|
tmavě žlutá |
240°C |
|
jasně hnědá |
250°C |
|
červenohnědá |
260°C |
|
tmavý purpur |
270°C |
|
jas. tmavomodrá |
280°C |
|
tmavě fialová |
290°C |
|
jasná chrpa |
300°C |
|
zelenomodrá |
310°C |
|
světlemodrá |
320°C |
|
šedá |
330°C |
Žíhání a kalení - ocel i jiné
|
tmavě červenohnědá |
650°C |
|
tmavě třešňová |
750°C |
|
višňová |
780°C |
|
středně červená |
800°C |
|
světle červená |
830°C |
|
jasně červená |
880°C |
|
pomerančová |
900-1000°C |
|
žlutá |
1000-1100°C |
|
světle žlutá |
1100-1200°C |
|
bledě žlutá |
1200-1300°C |
|
zářivě bílá |
nad 1300°C |
Není to ještě tak dávno, co jsme nevěřili, že v kutilské dílně by bylo možné mít odvalovku a na ní ozubovat krásnáevolventní kola s přímými zuby. Jenže mezi tím přišlo několik lidí s požadavkem na ozubování kol šikmých. Jenže to je poněkud složitější. Naše odvalovka je založena na principu kopírování kol vzorových – vzorků, které okopíruje i s jejich případnými chybami a je jí tedy v podstatě jedno, má-li vzorové kolo zuby šikmé. Jestli jsme ale u kol s přímými zuby vystačili se 17-ti kusy odlišujícími se pouze počtem zubů, u kol šikmých bychom navíc museli mít řadu podle velikosti úhlu šikmosti zubů (úhel bývá označován b), kterých může být celá škála, a protože spolu do páru zabírají vždy jedno kolo levé a jedno pravé, musela by být sada vzorových kol minimálně přes sto kusů, což je nereálné. Z toho vyplývá, že pokud si chceme dopřát té pýchy, že v primitivních kutilských podmínkách můžeme ozubovat kola se šikmým ozubením, musíme si potřebné vzorové kolo opatřit.
Nejčastěji se asi stane, že budeme potřebovat vyrobit náhradu za opotřebené nebo nejspíše vylámané kolo nějakého strojku. Problém asi nastane s nasazením tohoto vzorového kola na vřetýnko točny naší odvalovky. I když se to na první pohled zdá složité a pracné, lze si ve skutečnosti celkem jednoduše, postupem negativ-pozitiv, odlít např. z epoxidu kolečko, které pro nasazení na točnu již snadno přizpůsobíme. Vylámané zoubky doplníme plastelínou a po pootočení je vylijeme dodatečně. Epoxid se při tuhnutí celkem málo , ale i tak nepříjemně smršťuje a vnější odlitek se tudíž špatně stahuje. Tomu lze čelit silnějším separačním nátěrem (vazelínou), a tím , že negativ odléváme tenký a do kovového kroužku s co nejhrubším zdrsněním. Epoxidové vzorové kolo je ovšem křehké a proto frézovat podle něj pak musíme velmi opatrně. Kdo je sběhlý v odlévání z lehce tavitelných slitin, může si obdobně odlít negativ ze sádry a vlastní vzorové kolo z takového kovu, který vydrží i hodně tvrdou práci.
Jinak si ovšem můžeme vzorové kolo vyrobit i sami. Materiál bohatě stačí dural nebo mosaz, ocel se zbytečně obtížněji obrábí. Prozatím máme vyzkoušené dva způsoby ozubování vzorového kola:
- Dělícím způsobem, šikmost zubů se dosahuje pomocí metody DKP.
- Odvalovacím způsobem, ozubení odvalíme pomocí vzorového kola přímého ozubení do kola složeného z tenčích plechových koleček (planžet), které pak vzájemně pootočíme do potřebného úhlu šikmosti zubů.
add 1. add 1. Dělící způsob ozubování na první pohled odrazuje potřebou pracného vybroušení tvarového nože (viz str. 68 naší knížky). To ale zde není potřeba, zuby vzorového kola stačí vyfrézovat naším obyčejným nožem lichoběžníkovým, který, alespoň pro modul 0,9 určitě, u odvalovky máme. Tento nožík prostě upneme do frézičky závitořezu, frézku třmenem upneme na suport soustruhu proti ozubovanému kolu s celý suport s frézkou nakloníme pod úhlem šikmosti ozubení, které chceme frézovat. Na každý zub kola najíždíme vždy od stejné polohy suportu, podle stupnice pro požadovaný počet zubů (str. 64-66). Každý zub profrézováváme kombinací podélného posuvu a natáčení děličkou. K tomu si předem musíme vypočítat poměr obou pohybů podle vzorce:
a = 0,05236 . m . z / tg b
a – velikost posuvu suportu odpovídající 1 otáčce kola děličky
m – modul ozubovaného kola
b - úhel šikmosti ozubení
z – počet zubů
0,05236 – konstanta platící při použití naší děličky s převodem 1 : 60
Posun i natáčení ručním kolem děličky je nejlépe, a zběžně zpravidla stačí, rozdělit na 4 díly. Na kolečko podélného posuvu nalepíme stupnici s díly po 1 hodnoty posuvu – a- tolikrát, aby celkový posuv stačil k projetí celé šířky ozubovaného kola (vycházet se bude u každého zubu od stejné polohy). U ručního kola děličky je to složitější. Kromě kol se 60-ti a 30-ti zuby bude výchozí poloha pro každej zub jiná. Proto si na kolo musíme upevnit přesouvací znamení, které vždy před počátkem frézování každého zubu přemístíme do stejné výchozí polohy a podle něj pootáčíme po krocích o a/4 – o 1 ručního kola. Tento způsob ozubování je sice poměrně pracný a pomalý, ale pokud neuděláme chybu, je přesný. Ještě je třeba podotknout, že u kol se šikmým ozubením se zvětšuje rozteč zubů, měřená na rovině kola, a tedy i průměry patní, roztečné a hlavové kružnice, v poměru:
Dc=D/cosb
A tedy námi ozubované vzorové kolo již musí mít průměr Dch takto zvětšený. Změna je malá a při úhlu 15° činí jen asi 3,5%.
add 2. add 2. „Planžetový“ způsob zhotovení vzorového kola je sice podstatně méně pracný, ale problém je pak s nastavením hodnoty úhlu šikmosti zubů, zejména při vyšších hodnotách úhlu. Princip spočívá v tom, že kolo sestavíme z paketu planžet (destiček tloušťky asi 1 mm), nejlépe z tvrdé mosazi. Kolečka stáhneme do, k tomu účelu vysoustruženého, kola s přírubou co největšího průměru, (ideální by byl průměr jako patní kružnice kola) a maticí s jedním závitem, výborné jsou matice tzv. KM, např. KM 0 má závit M 10x1, takže umožňuje navléct vřeteno točny na průměr 6 mm. Matice KM se prodávají v prodejnách valivých ložisek. Kolo z planžet pak pomocí rozpěrky, která má zahloubení pro pouzdro s maticí KM, stáhneme spolu s příslušným vzorovým kolem na vřeteno točny a opatrně frézujeme ozubení. V tomto případě je výjimečně lépe frézovat shora a při dokončování velmi opatrně, aby se zuby na dolní planžetě neohýbaly. K zabránění vzájemnému pootočení je dobré také provrtat paket blízko zubů a otvorem provléknout těsný kolík. Poněkud volnější kolík nám potom může pomoci při nastavování šikmosti zubů.
add 3. 
Nastavování šikmosti zubů je možné pomocí pravítka – kousku plechu, který svou tloušťkou zapadne do poloviny mezery mezi zuby po jejich sklonění. Výborně by se zde uplatnil vodováhový sklonoměr, což je kombinace krátké vodováhy a k ní natáčivě upevněného pravítka s kruhovou stupnicí. Pro jednotlivé případy postačí vybrousit si pod vodováhu klínek ze dřeva nebo kousku plechu. Potíž je udržet nastavenou polohu – sklon zubů při jeho fixování, tedy utahování matice. K přesnému nastavení sklonu zubů můžeme samozřejmě použít i metodu DKP.
Máme-li vzorové kolo, ozubit na jeho základě kolo řádné již není žádný velký problém. Vzorové kolo však v žádném případě do převodu vhodné není. Kolo DKP nemá evolventní zuby a kolo planžetové má mezery zdeformované posunem planžet, takže obě mohou zabírat pouze s vodícím šnekem odvalovky. Složení vřetena točny bude nutné při větším úhlu sklonu zubů poněkud prodloužit a kola navzájem vzdálit o asi 1-2 mm. Výškovou polohu točny po naklonění nastavit tak, aby vodící šnek co nejpřesněji zapadal do vodících mezer vzorového kola (nutno upravit přidáním nebo odebráním podložek pod konzolu točny, vodící šnek posunout po vřetenu. Náklon suportu s točnou je dán u kol se šikmostí zubů levou součtem úhlu šikmosti zubů a úhlu stoupání závitu šneku, při šikmosti pravé rozdílem těchto úhlů.
Součásti vřeténka pro ozubování planžetového kola
Příklad: Ozubované kolo mělo: m=0,9 z=30 výška 8 mm díra prům. 8 mm planžetové kolo totéž, ale otvor prům. 10 mm
Jistě by bylo bláhové dělat si iluze, že ozubovat kola šikmým ozubením začnou houfy kutilů – bude jich pár. Ale budou. Kola s přímím ozubením vyzkoušelo zřejmě již mnoho desítek, ne-li stovky našich kolegů. Alespoň soudě podle zájmu o odvalovku. Tím naše dílny daleko přesáhly možnosti dílen se soustruhem profesionálním. Ale přesah je i v dalších ohledech. Zkoušeli jste někdy vyříznout závit na běžném soustruhu? To umí udělat, a dělají to , zdá se, dost neradi, jen velcí mistři soustružníci. Zatímco u nás to zvládne každý šikovnější školák.
—————